Nošení větších dětí
Už jste se s takovými otázkami někdy setkali? Nebo si je dokonce kladete vy sami, když vidíte maminku nesoucí větší dítě? Co teprve, když jej matka honí po ulici se šátkem v ruce a následně si jej váže na břicho nebo “háže” ho kopající a vzpouzející se na záda?
Já osobně mám dojem, že společnost je ochotná tolerovat jak kojení, tak i nošení většinou tak do jednoho roka věku dítěte. Pak již očekává, že se dítě od matky začne separovat (ať už dobrovolně nebo nuceně). Nošení větších dětí není zas až tak úplně běžná věc a tak se ti, kteří své děti nosí stále, i když překonají rok a více, občas dostanou do nepříjemné situace. Mohou se stát i terčem nevhodných poznámek či otázek.
Dovolím si sepsat pár svých zkušeností a postřehů souvisejících s nošením větších dětí.
Jak někdo vůbec může nosit větší dítě a PROČ vlastně? Co ho k tomu může vést? Je to vyšinutí mysli dané matky, která si nedokáže připustit, že její dítě již nošení odrostlo a začíná být samostatné? Nedokáže se snad rozloučit s tím kusem látky a tak ho bude nosit i když už to není vhodné? Nebo v tom vězí snad něco docela jiného?
Kdo vlastně určuje, kdy je dítě na nošení příliš velké, příliš staré a jak se to pozná?
Jen rodiče a děti. Jen ti (dva/ tři), kterých se to bezprostředně týká, sami nejlépe vědí, proč se ještě nosí a jaká jim to přináší pozitiva. Já sama se hrdě hlásím k matkám, co nosí větší děti. Myslím si dokonce, že nošení batolat či předškoláčků, je také velmi důležité a má mnoho benefitů. Podobně, jako nošení malých miminek. Proč? Zkusím vám v tomto článku představit aspoň pár z mnoha dobrých důvodů.
Přesunula jsem syna z břicha na záda. Došlo k tomu plynule v době, kdy začal sám chodit. Nošení se stává více praktickou záležitostí. Ale i pro nošení na zádech platí, že je mi blíž, je v bezpečí a mohu rychle reagovat na jeho potřeby. Můžeme si povídat, shora dobře vidí na své okolí, které rád pozoruje a oba jej komentujeme.
Ano, umí chodit, ALE! I když se naučil chodit krásně sám a byl dostatečně obratný pro samostatnou chůzi venku, přesto ji neměl ještě natolik pod kontrolou, jak by bylo potřeba. Buď běžel bez rozmyslu prakticky kamkoli, motal se mezi lidmi a já s ním musela držet krok, vyhlazovat případné karamboly, dohlížet na něj nebo se naopak vlekl a zastavoval u každého kamínku či broučka, posedal každý schod či obrubník (a že jich po cestě je). Ale vraťme se k tomu prvnímu, rychlejšímu a hůře kontrolovatelnému způsobu chůze. Jelikož bydlíme v centru města a všude okolo je silnice, ze začátku rozhodně nebylo bezpečné nechat ho běžet nebo naopak zastavovat uprostřed silnice. Takže pro mě bylo pohodlnější a pro nošence bezpečnější navázat ho do šátku a jen, co jsme došli např. do parku nebo místa bezpečně vzdáleného od silnice, věřte nebo ne – ráda jsem ho pustila a darovala mu svobodu, ať si běhá.
Teď Vás možná napadne, že když dítě budu nosit, nikdy se nenaučí chovat na ulici a v blízkosti silnice. Ale já věřím, že naučí, protože děti se učí i pozorováním. Dokonce to mám ověřené a vyzkoušené 🙂
Totéž platí i ve chvíli, kdy prostě spěchám z bodu A do bodu B a potřebuji se tam dostat plynule nebo když už se mláďátko unaví a nechce se mu capkat. Není nic jednoduššího, než vylovit z tašky šátek či nosítko, navázat ho a pokračovat v cestě. A to klidně i s tří, čtyřletým dítětem. Když jsem se po mateřské s prostředním synem vrátila do zaměstnání, museli jsme vstávat brzy ráno a potřebovala jsem ho vzít do školky. Je to ranní spáč a tak, abych mu ta rána co nejvíce usnadnila, vzbudila jsem ho, převlékla, dala mu do ruky nějakou rychlou snídani a navázala jsem ho do šátku. Takto jsme se do školky dopravovali. Cestou se na mých zádech mohl ještě dospat, potulit a pak pro něj bylo mnohem snazší rozloučit se. Později, v jeho již čtyř letech, jsem ho zas naopak nosila na zádech ze školky. Chodil do lesní a při návratu domů býval velmi unavený. V šátku jsem ho snadno odnesla na autobus náročným terénem, který by kočárek nezvládl.
Nyní to mám podobně, když s dvouletým nejmladším vodím prostředního do školy. Ráno jednak spěcháme a jednak zdoláváme schody do školy, takže se šátkem vše zvládneme snáze a lépe.
Uspat nadšence
A máme tu další příklad. Když můj syn začal chodit, byl z toho tak nadšený, že měl velký problém se zklidnit a usnout. Přitom bylo vidět, že spánek potřebuje. Neusnul-li přes den, byl vyčerpaný, plačtivý, nezvládal běžné aktivity a usnul pak v dobu, která náš rytmus ještě více narušila. Večer si zas třeba lehl, napil se mléka, dal mi pusu a odkráčel pryč. Už jsem byla celkem zoufalá. Začala jsem ho tedy uspávat v šátku. Krásně se uvolní, zklidní a usne mnohem snáze. Poté ho odložím (je pravda, že je potřeba vychytat ten správný okamžik) a mohu pokračovat ve svých aktivitách.
Uklidnit
Batolata mívají záchvaty vzteku. Nevím, jak se při tom cítíte vy, ale mě, jako citlivou osobu to pokaždé rozruší. Vždy si opakuji, že je to zdravé a normální, někdy mi ale i tak trvá, než to rozdýchám. I v takové chvíli může šátek pomoci. Dítku dodá pocit bezpečí, pomůže mu se zklidnit, ale pomáhá to i mně. Někdy nevím, kdo utěšuje koho. Někdy je toho na oba moc, jindy má některý z nás málo. Každopádně v šátku se vždycky oba uklidníme a smíříme. Zase se spojíme v jedno a vrátíme se tam, kde to vše začalo. ….I když už je velký a umí chodit….
Pokud si výše zmíněné případy spojíme, vyjde nám z toho, že nosítko nebo šátek se s větším dítětem hodí i na výletě. Když přijde čas jeho denního spánku a my jsme někde venku v přírodě, není nic lehčího, než si ho navázat a nechat vyspat na našem těle. Ba takový pohyb se zátěží nám dovede zvýšit kondici!
Ale co to vzpouzející se dítě, které do šátku/ nosítka nechce? Jsem přesvědčená, že tady nejde o samotný šátek či nosítko. Dítě se třeba zlobí, protože jsme přerušili jeho činnost a dokonce jej určitým způsobem omezili. Ale není to v podstatě stejné, jako když jiná maminka usazuje vzpírající se dítě do kočárku?
Nošení větších dětí je velmi praktické a má stále mnoho výhod. Stojí za to pokračovat, i když nebo zrovna právě proto, že k této příležitosti dochází méně často.
Komentáře